Expediční deník
Přípravy jsou popsané na samostatné stránce, zde jsou zápisky a deníčky z akcí s Afrikeenou spojené..
Přípravné akce Afrotýmu
29.9.2009
Zahrada na každé auto -natírali jsme, řezali, montovali zahrady pro expediční auta (by Tomba)
Článek je spíše fotogalerií ze středeční brigády ve Šternberku, kde jsme v lehkém sněžení montovali zahrady na auta. Spát se nám bude jako v bavlnce, takové letiště má doma málokdo ;)
12.10.2009
Jak se dělá expedice - Jeden den Jana Šťovíčka
Prokličkoval jsem s telefonem na uchu – to byste nevěřili, jak blbě se telefonuje se súdánským honorárním konzulem při jízdě na kole po pražských kočičích hlavách mezi davy turistů v oblasti Karlovy a Husovy ulice...
29.9.2009
Gross Glockner - poslední předexpediční trénink před AfriKeenou (by Daf)
Naštěstí jsem nevěděl, kam až to jdeme. Prej „do bivaku nad chatu, je to tak dvě a půl až tři hoďky“. Když jsme míjeli už druhou chatu, poněkud se připozdívalo...
15.7.2009 Karabina - vysokohorský výstup v jižním Rakousku na Weisskugel (by Lůca - až dodá;)
17.5.2009
Cascada - příprava na hory a vodu ve Slovinsku (by Kris)
Takto stoupáme šest hodin až se dostáváme kousek pod Prisojnikovo okno. Myslela jsem, že tady už máme vyhráno, ale místo toho jsme na vážkách, zda pokračovat dál k oknu a riskovat tak, že se dostaneme do neprůchodnýho místa...
Zápisky z Afriky
19.10.2009 Cesta do IstanbuluA je to tady. Konečně vyrážíme. Poslední týden příprav byl hektický, hektičtější, než jsme si dovedli představit. Tak jsme rádi, že nakonec vše klaplo, a co neklaplo, to jsme nějak obešli.
Především neklapla Visco-spojka na busíka. Pro ty, co nevědí, co to je (jako třeba já), laicky vysvětlím. Je to součástka, která přepíná dvoukolku na čtyřkolku. Když nám v terénu začnou prokluzovat kolečka, tekutina ve visco-spojce zhoustne, ta se sepne a už zabíraj všechny čtyři :)
My jsme nic nenechali náhodě a visco-spojku vzali na repasi. Zatímco před repasí fungovala občas, po repasi bohužel už vůbec. A jako na potvoru, v celé republice nebyla ke koupení ani k půjčení žádná funkční visco-spojko. A vydávat se na Africké prašné a občas i bahnité silnice na dvou kolech - to není dobrý nápad.
Nakonec problém Honza vyřešil pragmaticky: spojku zavařil, takže bude pořád sepnutá a autíčko bude pořád čtyřkolka. Ale to jsme taky nechtěli, takže ještě navíc vyndal kardan (to je prý štangle od zadní převodovky ke přední), takže to vlastně bude pořád dvoukolka. Kardan máme v kufru a když potom v Africe narazíme na nesjízdný terén, kardan z kufru vyndáme, zapojíme a pojedeme na všechny čtyři. Jak jednoduché, ne?
Odjezd byl stanoven na sobotu, jednu hodinu odpoledne, u Billy ve Strašnicích. Zatímco Honza ještě dodělával poslední drobnosti na autech, já jsem balila a také se snažila zazimovat náš domeček tak, aby bez nás dva měsíce přežil. Nerada bych, aby mne v kuchyni vítaly známe i dosud nepopsané druhy plísní! Když už jsme věděli, že nestíháme, přišla smska od Šťovíka, že sraz se posouvá na druhou. Dorazili jsme na místo ve tři a byli jsme tam první! Co se dá dělat, někdo první být musí.
V pět už jsme byli na místě kompletní, jenže v šest odjela pryč Lůca - vrátit auto. V sedm se ještě nevrátila, zasekla se v kanceláři. V osm jsme se sešli u pumpy v Měcholupech a mohli konečně prohlásit expedici za zahájenou.
Čechami jsme projeli bez větších problémů, pokud opomineme, že jsme zabloudili už v Uhříněvsi a první poruchu na autě řešili ještě před Brnem. Potom už jsme se bez větších potíží prodírali směrem k Istanbulu.
Zajímavé je, že čím jsou silnice horší, tím je mýto dražší. Zatímco v Maďarsku jsme zaplatili 6 Eur za všechny tamní pěkné dálnice, v Srbsku z nás vytáhli přes třicet Euro, za "dálnice", které měly často v každém směru pouze jeden pruh, a když měly dva, tak tam alespoň probíhaly práce na silnici.
V neděli kolem půlnoci jsme se ubytovali na útesu nad mořem, asi 100 kilometrů od Istanbulu. Všichni byli rádi, že si konečně natáhli nohy zkroucené dlouhým sezením v autě. Nutno říci, že v Busíkovi (VW) máme místa fakt dost - na střídačku dokonce jeden leží na zemi před zadní sedačkou a může pohodlně spát.
Ráno jsme se probudili s nádherným výhledem na moře, kde sem tam projela nějaká loď. Pohled pod busíka již bohužel tak nádherný nebyl: nejen, že z něj tekl olej (prvních 2000 km nás stálo asi 4 litry oleje), ale proudem z něj prýštila i voda (což jsme zjistili asi po 1 kilometru jízdy). Nedalo se nic dělat, auto, které se počůrává, prostě po Turecku jezdit nesmí.
Honza se Šimpim tedy byli zanecháni s Busíkem na pospas svému osudu. Nechali jsme je poblíž nějakého vojenského objektu, kde je místní vojáci zásobovali čajem a také hlídali, aby nám během opravy někdo nerozkradl náš náklad, který jsme museli vyložit. Nutno podotknout, ze nechápu, jak se nám ta ohromná hromada věcí do buse vešla.
Zbytek se naložil do Patrola (dva lidi se museli vejít do kufru, ale Patrol je přece devítimístný, takže papírově to bylo v pořádku) a vyrazili jsme do víru velkoměsta. Odpoledne jsme strávili procházením místními uličkami, držíce se co nejdále od turistických částí Istanbulu. Okouzlily nás místní polorozpadlé činžáky i malé pouliční krámky, kde člověk koupí úplně cokoliv.
Po několika hodinách přišla od kluků zpráva, že místní vojenská motor schválila jako provozuschopný. Když to říkají vojáci, tak to musí být pravda.
Dnes večer se znovu nalodíme do aut a posuneme se o 800 km na východ - to už je Asie - a v rámci aklimatizace na Kilimanjaro vyrazíme na jeden kopec (vysoký 4200 m).
Příští zápis čekejte tedy až ze Sýrie.
Anička
Články a reportáže po návratu
Cesta Afrikou za 60 dní
První článek po návratu aneb Cesta Afrikou za 60 dní.
Školy v Africe
V průběhu expedice Vector IV-Transafrikeena jsme navštívili několik škol.
